Úskalí odborného překladu
O čem je vlastně překládání obecně, a překládání technických textů zvláště
Může se to zdát jako banalita a triviální pozorování, ale každý překlad je vlastně výklad. Argumentace je nasnadě: Kdyby měly všechny jazyky stejnou gramatiku (slovesné časy, skloňování, slovní druhy apod.) a stejné pojmy a lišily se pouze v označení (ve slovech, řekněme posloupnostech znaků) pro jednotlivé pojmy, nebylo by v dnešní přetechnizované době třeba překladatelů, vše by zvládly stroje, Google překladač nebo nějaká umělá inteligence. Ty posledně jmenované to ostatně obstojně zvládají i dnes, ačkoliv situace s jazyky tak ideální, jak je popsáno výše, není.
Jestliže je tedy překlad zároveň výkladem, má to důsledky, které mohou být přínosem i slabinou výsledného textu v cílovém jazyce.
Vezměme nějaké literární dílo. I když je třeba originál špatný (minimálně jazykově, možná i stylisticky a co do zápletky), tak pokud je překladatel zároveň i nadaný autor, může překlad předstihnout originál. Překladatel může uhladit věty, použít nové slovní hříčky, ba dokonce i trochu poupravit fabulaci, aby byla logičtější a srozumitelnější. Nebo třeba vtipnější. Čtenář českého překladu nějakého průměrného anglicky psaného románu pak může mít ze čtení krásnější, bohatší a plnější zážitek než jeho kolega v Liverpoolu nebo v Los Angeles.
Oproti tomu při překladu nějakého návodu k použití je každá volnější interpretace nebezpečná. Kdyby třeba překladatel technického textu sousloví “push the red button” přeložil nikoliv “stiskněte červené tlačítko”, ale z estetických nebo stylistických důvodů třeba jako “posuňte červený knoflík”, mohl by se člověk, který se věc učí používat, dost divit, že nefunguje tak, jak je popsáno v návodu.
Je tedy vidět, že při překládání, a to nejen odborných textů, existují minimálně dvě hlediska, která jdou proti sobě: přesnost a krása. V lingvistice, sémantice, sémiotice a dalších vědních oborech zabývajících se jazykem jsem sice laik, ale moje zkušenost mi říká asi toto.
Pokud řeč, potažmo jazyk chápeme jako prostředek sdělení nějaké informace, její přenos od jejího autora k jejímu cíli, pak obsah sdělení lze chápat hierarchicky. Představíme-li si informaci, jakkoliv složitou, jako pyramidu, pak na jejím vrcholu je informace jako celek. O patro níž jsou řekněme nějaké základní logické celky jako třeba úvod, stať a závěr, jak nás učili již na základní škole, anebo představení běžné situace, vytipování problémové oblasti, návrhy možných řešení, diskuse dopadů jednotlivých řešení, výběr jednoho ideálního, zobecnění na podobné situace. Potom, v další úrovni naší pomyslné pyramidy, přijdou třeba odstavce v jednotlivých částech textu, pak věty, slova a nakonec písmena. No, zarazíme se, patro pro písmena nebudeme uvažovat, protože jednotlivá písmena přece nemají vypovídací hodnotu. Nic neoznačují. To se děje až od patra pro slova.
Pokračujme s metaforou pyramidy. Představme si dvě pyramidy, které si prohlížíme někde v egyptské Gíze: Pyramida nalevo je zdrojový text v angličtině, pyramida vpravo pak jeho překlad do češtiny. Čím volnější překlad je, tím jsou si pyramidy méně podobné. Mohou mít například i jiný počet pater (informačních a jazykových úrovní). Nebo mají sice patra stejná, ale v patře pro slova nebo věty nenajdeme žádné odpovídající si dvojice stavebních kamenů. Ty najdeme třeba teprve na úrovni větších významových celků, třeba odstavců. Můžeme si pod nimi představit popisy jednotlivých postav románu, obrazy divadelní hry apod.
Protože výrazové prostředky, slovní zásoba, gramatika atd. se v jednotlivých jazycích více nebo méně liší, je jasné, že od určitého patra pyramidy směrem dolů budou originál a překlad dvě různé stavby. Mám zato, že v oblasti krásné literatury je hledisko estetické důležitější, protože chceme, aby výsledek překladu byl rovněž, jak už název oboru napovídá, krásný. Proto si obě pyramidy budou málo podobné, ale zato Angličan uvidí třeba ve třetím patře pyramidy nalevo na některých blocích nádherné reliéfy, zatímco zase Čech se obdivuje ostrým a strmým obrysům pyramidy, která stojí vpravo.
U pyramid představujících technický text bude naopak výrazná podoba obou staveb znakem kvality překladatele. Překlad nemusí být zas až tak krásný a ladný, ale hlavně aby přenášel ze zdrojového jazyka přesně to sdělení, které autor originálu zamýšlel.
Úkol překladatele obecně je tedy podle mého názoru zejména to, najít si to správné patro pyramidy, od kterého ta další patra směrem vzhůru si budou, co do podoby a počtu stavebních kamenů, již odpovídat, jakkoliv i v nich může, nebude-li měnit jejich smysl, využít veškerého svého literárního i technického umu, aby výsledek byl přesný i krásný zároveň.
Tím se ovšem dostáváme ještě k jedné věci. U překladů jsou vždy tři subjekty: autor, překladatel a čtenář. Ono vlastně ani u zdrojového jazyka není nikdy jisté, že to, co má na mysli autor textu, před sebou vidí i čtenář originálu. Tím spíše pak překladatel (jehož mateřština je často spíše cílový jazyk než ten zdrojový). Tím spíše pak čtenář překladu. A tak, podobně jako ve hře “na tichou poštu”, může smysl celého sdělení pro čtenáře v cílovém jazyce být velmi daleko od smyslu, který textu původně zamýšlel dát autor originálu.
Pokud si čtenář při hltání pohádky večer pod peřinou jen místo Červené Karkulky přestavuje Karkulku Zelenou, tak to ještě jde. Pokud si ale starší paní po přečtení návodu k obsluze mikrovlnné trouby vyloží její účel i jako to, že si v ní může po koupání vysušit svého psího mazlíčka, máme tu problém...
Na závěr ještě něco z mé osobní zkušenosti. Před nějakou dobou jsem překládal text jedné ISO normy. V angličtině jsem měl tři termíny “clock hour”, “clock minute” a “clock second”, k nim podobné tři “calendar year”, “calendar month” a “calendar day”. Výrazy jako “kalendářní rok” a “kalendářní měsíc” jsou v češtině celkem běžné. Jak ale přeložit “clock second” a ty další dva z té první trojice? Úvaha byla následující.
Jaký je první význam slova “clock”? No “hodiny”, samozřejmě. A co je první význam “hour”? Přece “hodina”, to je jasné. Pro “clock” jsem zvolil “hodinový”. Tak jako pro “calendar” “kalendářní”. Pak tedy “hodinová sekunda” a “hodinová minuta”. To ještě jde. Ale “hodinová hodina”? To zní v češtině hodně divně, že? Lámal jsem si s tím hlavu hodně dlouho, hledal jsem na netu, doufal jsem, že třeba najdu nějakou starší verzi překladu toho dokumentu. Zvažoval jsem různé varianty: “hodina na hodinách”, “hodina časomíry”, “časoměrná hodina” apod. Nakonec jsem ale zůstal u “hodinové hodiny”. Přes divnost opakování stejného slova to podle mne nejpřesněji vyjadřuje ten původní termín v angličtině. Text totiž rozlišoval výrazy “hour” a “clock hour”. Ten první spíše jako doba trvání něčeho, ten druhý spíše jako označení rozdílu mezi dvěma okamžiky na časové ose. Připadá vám to jako stejná věc? Inu, autorům anglického originálu to tak nepřipadalo. Tak jsem se snažil to nějak převést do češtiny. Zdali se záměr podařil, anebo zcela minul cílem, to už ponechám na těch, kteří si celou, cca stostránkovou normu budou chtít přečíst.