Tanec krále Rexe
Alegorie z blízkého vesmíru
Byla jednou jedna planeta a ta se jmenovala Psí. Ne proto, že by si obyvatelé libovali v řecké alfabétě, nýbrž proto, že ji obývali samí psi. Nebyli tam ani lidé, ani kočky, ani ptáci, ani ryby, ani krokodýli, ani jiné šelmy, kromě těch psů. Planetě vládl jeden statný pes, foxteriér, který se jmenoval Rex. Rex byl králem Psí planety.
Jednoho dne dostal králův ministr zahraničí, vlčák Bojar, tajemný dopis. Když rozlomil pečeť a začal číst, velmi se zarazil, ba téměř vyděsil. Stálo v něm toto: “Vážený pane králi Rexi, s potěšením Vám oznamujeme, že Vaše Psí planeta se stala součástí Meziplanetárního společenství zvířecích planet. Víme, že jste o členství přímo nežádali, ale zároveň jsme došli k přesvědčení, že o něj stojíte, tak jako všechny ostatní zvířecí planety. Být členem Meziplanetárního společenství má tu výhodu, že Vaše Psí planeta patří nyní do tzv. Systému vzájemné ochrany. Ochrany proti extra-galaktickému nebezpečí. Být členem tohoto společenství Vám zároveň přináší tu přednost, že můžete dobrovolně přispívat do jeho fondu, a to roční naturální částkou rovnající se potravě, kterou spotřebuje celá Vaše planeta za jeden den. Prosíme o zaplacení prvního ročního příspěvku do jednoho týdne od doručení tohoto dopisu. S úctou Vaše Elsa, královna Lví planety, prezidentka Meziplanetárního společenství zvířecích planet.”
Jakmile si dopis přečetl, donesl jej ministr Bojar svému králi. Král Rex ihned svolal všechny ostatní ministry k poradě. Pudlík Mína, ministr kultury, radil odpovědět diplomaticky. Rotvajler Rambo, ministr obrany, chtěl okamžitě vyhlásit Meziplanetárnímu společenství válku. Fenka Pavlínka z rodu čau čau, ministryně práce, navrhovala poslat roční členský příspěvek raději ihned, ať prý nezavdávají příčiny k dalším, tvrdším krokům ze strany společenství. Zkrátka každý radil králi něco jiného a Rexovi z toho šla hlava kolem. Byl tak nešťastný a nervózní, že začal chodit po poradní místnosti sem a zase tam. Čím dál rychleji. Pak se vrhl do obíhání ministerského stolu. Jeho ministři ho následovali. Vznikla z toho taková honička a taková mela, při které do sebe různě naráželi a motali se jeden druhému pod nohy, až si každý způsobil na svém krásném psím těle mnoho drobných krvavých zranění. Když se král i ministři úplně vyčerpali, padli na zem, třásli se po celém těle a do večera strachem, zlostí, únavou a nerozhodností postupně jeden po druhém odešli do říše psích stínů. Zemřeli. Přivolaný pes-doktor byl už zbytečný. Přivolaný pes-patolog konstatoval smrt způsobenou, a to se podržte, “vzájemným pokousáním mezi členy vlády a následným vykrvácením”.
Dopis se v té tlačenici někde ztratil. Spadl ze stolu a uklízečka ho spolu s dalšími odpadky vyhodila večer do popelnice.
Byla narychlo jmenována prozatímní vláda. Její předseda, boxer Max, dostal velké rozhodovací pravomoci, aby jednal rozhodně a statečně. Ihned vydal dekret, podle kterého: “nařizuje se všem obyvatelům naší Psí planety, s okamžitou platností a do odvolání, nasadit si náhubek, aby neohrozili své spoluobčany a nezpůsobili jim nemoc, tzv. tanec krále Rexe”. Ano, tak pojmenovali následky porady svého zesnulého krále a jeho ministrů, považujíce za příčinu jejich smrti vzájemné pokousání, extrémní aktivitu (podobnou té, kterou způsobuje taneční droga extáze) a vykrvácení, tak jak to konstatoval královský soudní pes-patolog. Dekret dále zakázal opouštění psích bud s výjimkou vyvenčení se do 55 kroků od domovské boudy.
Od toho večera, vlastně od zítřejšího rána, kdy byl dekret vyhlášen po celé planetě, začali všichni její psí obyvatelé nosit náhubky. Nikdo neřešil, jak budou přijímat potravu. Nikdo nepřemýšlel o tom, jak se budou štěňata kočkovat (tak se na Psí planetě říkalo tomu, když si štěňata spolu hrála). Nikoho nenapadlo, zda psi-hledači budou moci vyčmuchat to, co jim je dáno za úkol, zda jim v tom náhubek nebude překážet. Nikdo se nezabýval tím, zda pejskům nebude chybět základní potřeba jejich psího života – jít se proběhnout na louku nebo do lesa. Hlavní bylo nepokousat svého psího bližního a nezpůsobit mu tanec krále Rexe.
A tak se stalo, že náhubky si pořídili i Karlík a Márinka, dvě chrtí štěňata, a jejich rodiče, velký a štíhlý chrt Bert a jeho chrtí fenka Róza. První den byl dekret předsedy prozatímní vlády Maxe vítanou změnou ve stereotypu života této malé chrtí rodinky. Karlík s Márinkou si zkoušeli náhubky, různě si je utahovali, povolovali a všelijak posouvali na svých čeniších – zkrátka si s nimi hráli. Bert a Róza sledovali pesevizi (tak se říkalo na Psí planetě obdobě naší televize) a obdivovali různé barvy, tvary a “vychytávky” všech možných náhubků, které se doslova přes noc objevily na trhu. Zároveň přemýšleli, jak nahradí své pravidelné každodenní procházky na palouček v nedalekém lese.
Druhý den byl podobný prvnímu. Stále bylo s novým dekretem co objevovat. Karlík zjistil, že když Márince nepozorovaně povolí zadní řemínky náhubku, když se spolu kočkují, i když s tím náhubkem, Márince po chvíli náhubek spadne z čenichu a ona kolem sebe nervózně chňape.
Tatínek Bert a maminka Róza si pořídili náhubky z pravé kůže se zelenými (pro Berta) a tmavě rudými (pro Rózu) řemínky. Když nemohli na palouček, nosili je hrdě alespoň 55 kroků od své prostorné dřevěné boudy s mosazným kováním, když se šli dvakrát či třikrát denně vyvenčit.
Třetí den se objevily první problémy. Karlík prohlásil, že má hlad. Voda se s náhubkem jakž takž chlemtat dala, ale sníst něco hutnějšího, to šlo jen tak, že jste si náhubek buď sundali, anebo aspoň povolili vzdadu řemínky. Ale ne moc, aby vám při večeři nespadl náhubek do misky s granulemi. Ano, na Psí planetě její obyvatelé nežrali maso tak jako na Zemi. Jejich zásobovací vesmírné lodě dovážely tuny konzerv psích granulí z nedaleké zvířecí planety, kde většina zvířat věděla, že se jednou stane součástí krmiva pro psy, kočky, lvy, krokodýly nebo třeba dravé olifanty, obrovské masožravé slony na Sloní planetě.
Karlíkovi a Márinčini rodiče věděli, že se podle dekretu prozatímní vlády nesmějí náhubky snímat ani uvnitř boudy. Ale Karlík byl jejich milované psí dítě. Dítěti přece neodepřete potravu, když má hlad. Márinka se už také začala ošívat. Už ji omrzely hrátky s náhubkem a sledování nových módních výstřelků v pesevizi. Tak si Karlík s Márinkou na chvíli náhubek sundali, nazřali se granulí... A zase rychle náhubek zpátky na čenichy! Bert s Rózou prozatím drželi hladovku.
Další dny se nesly v podobném duchu. Karlík a Márinka se aspoň jednou za dva dny nějak najedli. Rodiče dobrovolně hladověli. Všichni čtyři dumali nad tím, co tento podivný dekret vlastně znamená. Předseda prozatímní vlády, boxer Max, vystoupil jednou večer v pesevizi a vysvětloval svým psím spoluobčanům, že tuto nepříjemnou situaci prozatím musí vydržet, že jim děkuje za jejich disciplinovanost, že se stále obávají, že při hromadném sejmutí náhubků by se mohli někteří psi, ať už záměrně nebo nechtěně, kousnout, poranit a dostat ten záhadný tanec krále Rexe. Že prý si přeje, aby občané přežili toto těžké období v co největším počtu.
Bertovi a Róze se vystoupení předsedy Maxe moc nezamlouvalo. Karlík s Márinkou začínali být čím dál nesnesitelnější. Karlík, který byl starší a bral už trochu rozum, se třeba ptal tatínka: “Tati, a proč vlastně máme ty náhubky? Vždyť s nimi zemřeme hlady!” Márinka zase žadonila u Rózy: “Mami, můžeme jít zítra s Karlíkem na palouček?” “Vždyť víš, že ne,” opáčila maminka Róza. “Je to přece dál než 55 kroků od naší apartmánové boudy.” “Ach jo,” posteskla si Márinka.
Pár dní na to už to chrtí štěňátka nevydržela a Karlík s Márinkou vymysleli plán. Zítra vstanou velmi brzy ráno, zatímco rodiče budou ještě spát, a vydají se spolu sami na palouček v jejich lese. A pak se uvidí.
Jak se domluvili, tak také udělali. Karlík nazítří budil Márinku už v půl páté: “Mári, pojď, jdeme na ten palouček! Tiše, ať nevzbudíme tatínka s maminkou!” A šli.
Když (asi po 427 krocích) dorazili na malou, útulnou paseku uprostřed lesa, na které rostly sedmikrásky, lesní jahody a pár druhů hub, zaradovali se. Nikoho nepotkali (ani psolicii, psí policii, která hlídala dodržování Maxova dekretu), nezabloudili a našli to místo. Pozorovali s úžasem východ slunce nad stromy na téměř čisté jasné obloze. “Karlíku, sundáme si náhubky?” navrhla Márinka. “Nemůžeme. Víš přece, že se to nesmí,” oponoval Karlík. “Ale vždyť na palouček se taky nesmělo, a jsme tu,” argumentovala Márinka skoro jako dospělá fena. “Máš pravdu, Mári. Sundáme si náhubky. Sežereme trochu trávy. A ochutnáme houby. Škoda, že jsme si s sebou nevzali aspoň jednu konzervu,” souhlasil nakonec Karlík.
A tak si vám ty náhubky pomalu, opatrně, trochu vystrašeně sundavali. Napřed povolili pravý řemínek vzadu, pak levý, pak pravý vpředu, levý vpředu a...
A nic! Náhubek dosedl na mech a nic se nedělo. “Kájo, chce se ti tancovat?” zeptala se Márinka. “Ne,” odpověděl Karlík. “Máš potřebu mě kousnout?” zeptala se znovu brášky. “Ne, nemám. A ty?” ujišťoval se Karlík. “Neboj. Dám pozor, abys nezačal tancovat jako náš bývalý pan král Rex,” smála se Márinka a rozběhla se po louce.
Najednou si začali spolu s Karlíkem hrát. Na slepou bábu, na honěnou, na schovku. Však to znáte, děti. Jako u nás na Zemi. A začali i tancovat. “Karlíku, máš pocit, že jsi někde zraněný? Tím, že tancujeme? Nebo že tě chci kousnout, když tancuju?” “Ne, Mári, to tedy nemám. A ty?” “Já taky ne,” odpověděla Márinka. Zastavila se. Zamyslela se. Karlík se také zarazil. “Tak co vlastně znamená ten dekret? Vždyť to, že se jím neřídíme, nám nijak neubližuje. Naopak – budeme-li mít náhubky ještě dalších pár dní nebo týdnů, hlavně maminka s tatínkem, tak umřeme hlady a vysílením.” “Jdeme jim to říct!” navrhl Karlík. “Komu?” dívala se na něj Márinka nechápavě. “No, přece rodičům. Že náhubky jsou pro kočku!” vysvětloval dospěle bráška. “Tak jo,” souhlasila sestřička a rozběhli se domů ke své dřevěné apartmánové boudě s mosazným kováním.
“Tatí, mamí, zkuste dát pryč ty odporné náhubky! Nic nehrozí,” volala štěňata již zdaleka. “Co je?” ptal se tatínek Bert. “Co se děje?” chtěla vědět maminka Róza. Když Karlík s Márinkou přišli až k nim a všechno jim vyprávěli, chtěl Bert jako hlava rodiny napřed moralizovat a poučovat. Ale Róza mu dala znamení a zašeptala: “Vždyť mají pravdu. A ty nemáš hlad?” A tak si náhubky sejmuli a zkusili si otevřít jednu oblíbenou konzervu s granulemi z hovězího masa s bazalkou a hráškem. “Mňam,” ulevil si po dlouhé snídani tatínek Bert, “tak dobře jsem se už dlouho nenajedl.” “Máš pravdu,” přisvědčila jeho fena Róza.
A tak tahle naše chrtí rodinka přestala náhubky používat. A brzy se k ní přidaly další. Za chvíli z toho bylo takové malé “hnutí odporu k náhubkovému dekretu”. A příští týden už demonstrovaly v ulicích hlavního města stovky, ba tisíce obyvatel naší Psí planety a všichni žádali zrušení dekretu, který nařizoval nošení náhubků a zakazoval psům chodit dále než 55 kroků od jejich domovů v boudách.
Předseda Max i prozatímní vláda viděli, že situace je kritická. Max podal demisi. Jeho ministři rovněž.
Nebudeme to už prodlužovat, děti. Psí planeta si zvolila nového krále, jistě rozumnějšího, než byl Max, ale dokonce i moudřejšího než její bývalý pan král Rex. Nový král si vybral moudré ministry a začal planetu vracet do normálního života. Náhubkový dekret byl zrušen.
Tu (asi týden po zvolení nového krále) došla upomínka z Meziplanetárního společenství zvířecích planet o zaplacení členského příspěvku na tento rok. Král s ministry se poradil a poslal odpověď v tom smyslu, že neví, oč jde, že o žádné členství v takovém spolku nikdy nežádali. (Připomeňme, že předešlý dopis se přece ztratil.) Na to již ze společenství žádná další upomínka nepřišla. Inu, tak to někdy bývá. Chytráci se snaží obohatit tím, že zneužijí strachu a hlouposti jiných.
Od té doby měla Psí planeta pokoj. A žila šťastně a vesele. A tanec krále Rexe? Ten již znají pouze historikové psí medicíny a pouze z velmi starých knih. Nemoc se nikdy nevrátila.
A díky čemu? Nebo komu? Díky Karlíkovi a Márince. Díky zdravému rozumu!