Izrael 2017
Deník o cestě Przywarových, Smolkových a Foltýnových do Izraele
Sobota 4. března 2017 - Vyjíždíme
Nejprve účastníci výpravy:
Przywarovi - Dušan a Petra jsou rodiče. Mirinka a Elinka jejich dvě dcerušky. Vezli s sebou ještě Lidušku, Petřinu maminku. Dušan byl otcem myšlenky navštívit Izrael i naším vůdcem. Jak co se týče toho, co jsme měli v Izraeli vidět, tak i co se týče navigace. Je to řidič z povolání. Šlo mu to výtečně.
Smolkovi - Pavel a Petra jsou rodiče. Vzali s sebou oba své kluky - staršího Šimona i mladšího Vojtu. Pavel S. byl duchovním výpravy. Je kazatelem Církve adventistů sedmého dne. Takže se o nás staral, pokud jde o duchovní rozměr výpravy. Vždy ráno po snídani si připravil krátké zamyšlení k tématu toho, co jsme měli navštívat, anebo co jsme právě prožívali.
A teď Foltýnovi (to jsme my): Pavel a Eva jako rodiče a Jakub, Julie a Veronika jako děti.
Jak to probíhalo u Foltýnových?
Všechno jsme sbalili. Plánovali jsme odjezd z Prahy ve 22:00. Nakonec jsme vyrazili asi ve 22:45.
V 01:30 jsme měli sraz s Przywarovými a Smolkovými na benzince MOL za Brnem. Přijeli jsme tam asi o 15 minut dřív. Smolkovi už tam čekali. Przywarovi přijeli brzy po nás.
V Bratislavě jsme kolem 03:00 ráno měli přibrat posledního (patnáctého) člena naší výpravy - Miloše. Trochu jsme se motali po městě, ale asi po 10 minutách hledání a bloudění jsme Miloše našli. Měl na Slovensku nějaké sportovní utkání, tak tam přes víkend zůstal a přespal v Bratislavě v hotelu.
Již jako kompletní výprava jsme vyrazili na parkoviště Park & Fly, kde jsme nechali naše auta. Hlídač parkoviště nás pak devítimístným mikrobusem na dvě rundy odvezl na letiště.
Neděle 5. března 2017 - Letíme z Bratislavy do Eilatu
Do Bratislavy na parkoviště Park & Fly jsme přijeli kolem 03:30 ráno a již ve 04:00 jsme byli na letišti. Přepažka pro check-in se otevírala až v 05:00. Odlet byl plánován na 07:05. Startovali jsme načas.
Na mezinárodním letišti Ovda jsme přistáli asi v 11:40 místního času. V Izraeli je o hodinu víc než u nás. Let trval něco přes tři hodiny. Do Eilatu nás dovezl autobus č. 282. Jízdenka stojí 21,50 NIS (New Israeli Shekel).
Neděle je pro Izraelce JOM RÍŠON, čili První den. Je to první pracovní den v týdnu. Všechny obchody jsou otevřené. Měli jsme tedy dost času na vyřízení spousty věcí. Napřed jsme si šli vypůjčit auta. Dále bylo na programu koupit SIM karty pro volání po Izraeli a také koupit bombu k plynovým vařičům typu Coleman nebo Camping Gas.
Při nákupu tlakové nádoby s propan-butanem se nám přihodila jedna humorná příhoda: Do obchodu šla Eva s Jakubem, zatímco my s Dušanem jsme sháněli ty telefonní karty. Eva se na prodavače obrátila s prosbou: "Hello, I need a bomb!" (Zdravím, potřebuju bombu.) Prodavač se rozesmál a otočil se ke kolegovi: "She needs a bomb." (Ona potřebuje bombu.) Pak se vše vysvětlilo, když Eva ukázala spodek vařiče bez bomby. "I see," opáčil prodavač, "you need gas." (Aha, potřebujete plyn.) Usmál se na Evu a měli jsme bombu.
Pondělí 6. března 2017 - Jedeme z Eilatu do Jeruzaléma
V pondělí ráno (JOM ŠENÍ - Druhý den) bylo potřeba dořešit ty SIM karty. V obchodě označeném Partner (bývalý Orange IL, operátor našich zakoupených SIMek) jsme si je nechali aktivovat. Pracovník na přepážce ale nebyl moc ochotný. Nelíbilo se mu, že nám (zadarmo :)) musí pomoci aktivovat karty, které jsme koupili jinde. Ale nakonec to udělal. Poděkovali jsme a šli.
Poté jsme se vydali na víc než 200 km dlouhou cestu do Jeruzaléma, svatého města judaismu, křesťanství i islámu.
Cestou jsme si prohlédli národní park En Gedí a vykoupali jsme se v Mrtvém moři.
V En Gedí bylo fajn. Je to sladkovodní oáza poblíž Mrtvého moře uprostřed kamenito-písčité pouště Al Negev. Všude jsou hory, prameny vyvěrají poměrně vysoko. Na několika místech tvoří vodopády. Dá se v nich i koupat. Jediná potíž byla, že ten den mělo několik škol z nedalekého města Be'er Šeba naplánovaný školní výlet. Cílem byl i náš cíl - En Gedí. Čili všechna místa vhodná ke koupání byla obsypána hloučky hebrejsky a arabsky pokřikujících dětí. Voda v nich nebyla skoro vidět. I tak tam bylo krásně. Seznámili jsme se s jednou školní skupinou a zpívali si navzájem českou a izraelskou hymnu.
S Mrtvým mořem byla zase potíž v tom, že jsme k němu dorazili moc pozdě. Jediné dvě pláže, kde je povoleno se koupat, již byly zavřené. Tak jsme si nakonec našli svoje vlastní "místečko" a koupali se "na divoko". Kolem byly sice cedule "Koupání na vlastní nebezpečí" a "Pozor - půda kolem pláže se propadá" nebo "Pohyblivé písky", ale říkali jsme si, že to tam mají hlavně kvůli tomu, aby se lidé koupali na těch dvou povolených, a tudíž PLACENÝCH plážích, aby nam tom Izraelci něco vydělali. Naštěstí s námi byl Pán Bůh a nikam jsme se nepropadli. Moře bylo krásně slané, teplé a husté - nedalo se v něm skoro plavat. Jen jsme si tak leželi na hladině a kochali se okolní krajinou a vysokými horami na jordánské straně. Mrtvé moře je totiž částí hranice mezi Izraelem a Jordánskem. Je to také nejníže položené místo na zemi, tedy na souši - leží 400 metrů pod hladinou Středozemního moře.
Pak už jsme nasedli do aut a Dušan nás vedl dál na sever - do neoficiálního hlavního města Izraele, do Jeruzaléma.
Když jsme se konečně ubytovali v Jerusalem Hostel, šli jsme si ještě prohlédnout Staré Město a Zeď nářků - hebrejsky HA-KOTEL HA-MA'ARAVI, čili Západní zeď. Hloučky židů se i v tuto pozdní hodinu rytmicky houpaly před Zdí a odříkavaly své modlitby - poděkování Hospodinu, prosby za rodiny, za přátele a jiné.
Zeď je plná malých složených papírků. Psaníček, kde lidé vyjadřují, o co Boha prosí, co si přejí, aby se jim vyplnilo. Toto samozřejmě není judaismus. Ale je to součást folklóru Starého Města. A my to respektujeme.
Úterý 7. března 2017 - Jedeme z Jeruzaléma do Tiberias
V úterý jsme vyrazili opět na dlouhou cestu až na sever Izraele ke Genezaretskému jezeru.
Před odjezdem z Jeruzaléma jsme měli drobnou potíž s parkováním. Den předtím totiž Dušan dovedl všechna tři auta na místo poblíž Starého Města, kde je parkování zdarma. Tedy aspoň mělo být. My s Pavlem Smolkou jsme se postavili v té temné uličce vpravo. Překonali jsme vysoký obrubník, o který moje auto trochu "štrejchlo" podvozkem. Ale jinak to bylo O.K. Ale Dušan zaparkoval vlevo. Zdálo se to i jako lepší místo, protože nemusel na ten obrubník. Ale ráno, tedy v úterý se ukázalo, že nebylo lepší. Za stěračem na něj čekal růžový papírek, skoro celý v hebrejštině, který značil pokutu. Radili nám ji zaplatit hned, jinak budeme platit mnohem víc, pokud se to dostane až do půjčovny.
Cestou jsme si prohlédli horu Tábor, podle které husité pojmenovali i své místo, později město, kde se shromažďovala a houfovala jejich armáda. Tábor je ohromný oblý kopec, na který i silná auta z izraelských půjčoven šplhala asi 20 minut. Úplně nahoře je klášter a katolický kostel. Kostel je nádherný - ačkoliv není tak "načančaný", jako je tomu například u našich barokních památek, je stroze jemný a příjemný k duchovnímu usebrání. Hloučky turistů potichu kráčejí v jeho pološeru a obdivují vkusnou, a přitom skromnou výzdobu.
Zastavili jsme se také v Nazaretě, odkud pocházel Josef. Ve městě Nazaret (hebrejsky NACRAT) jsme si i přes pozdní večerní hodinu směli prohlédnout jednu muslimskou a jednu křesťanskou svatyni. Nejprve jsme vstoupili do Bílé mešity. Její budova je opravdu bílá a nádherně září do večerního města. Spatřili jsme ještě několik modlících se muslimů, jinak už byla mešita téměř prázdná. Veronika a já jsme vylezli na její střechu a pozorovali domy a ulice Nazareta a kopce, na kterých je rozložen. Když jsme se nabažili Bílé mešity, šli jsme se podívat ještě na kostel Zvěstování Panny Marie. Bylo asi sedm hodin večer a správce kostela nás nechtěl pustit dovnitř. Prý je od šesti hodin zavřeno. Naštěstí to byl Arab. Nazaret obývají převážně arabští křesťané. Poté, co se kromě naší výpravy začala vstupu dožadovat ještě skupina italských jáhnů, se Arab nechal obměkčit a všechny nás do kostela pustil. Italové v něm sloužili něco jako mši. Modlili se a krásně zpívali. Znělo to monumentálně, pokorně a velmi bohulibě zároveň. Také jsem se modlil. Svou řečí. Pán Bůh naštěstí zmátl jazyky jenom lidem, sám sobě nechal výsadu rozumět všem. Věřím, že rozumí nejen židům, křesťanům a muslimům, kteří ho všichni vyznávají de facto stejně, ale i buddhistům, hinduistům, křovákům, indiánům, inuitům - zkrátka všem lidem, kteří ho hledají. Věřím a doufám, že to není pouze Bůh adventistů. Ani pouze Bůh katolíků. Že jeho srdce je mnohem větší, než si kterýkoliv věřící dokáže představit.
Kolem deváté hodiny večerní jsme konečně dorazili do Tiberias. Tady jsme měli poprvé "odloučené" ubytování, i když obojí bylo zakoupené přes server Airbnb.com. Przywarovi, Liduška a Miloš spali u hostitelky s křestním jménem Chaya, tj. "Žijící". Smolkovi a Foltýnovi bydleli u Elího. Elí znamená hebrejsky "Můj Bůh". Přes drobné zmatky kolem hledání toho správného domu jsme se nakonec opravdu ubytovali a dopřáli si sladký odpočinek po dlouhé a únavné cestě.
Středa 8. března 2017 - Jsme pořád v Tiberias
Ve středu jsme nemuseli ráno balit. V Tiberias jsme měli zaplacené 2 noci na stejném místě. To bylo fajn. Mohli jsme si udělat klidnou snídani a Pavel S. měl dostatek času, aby nás nakrmil i duchovně. To první ráno jsme si udělali spolčo u Przywarových, Lidušky a Miloše. Bydlelo se jim tam docela pěkně. Měli mezonetový byt. V patře byly ložnice, dole kuchyň, záchod, koupelna a obývací pokoj.
Po jitřence jsme si jeli prohlédnout národní park Beit She'an. Jsou tam vykopávky antického města zničeného zemětřesením. Podle průvodců a letáčků, které nám dali, je tam těch památek z antických dob až několik vrstev - z 5. až 3. tisíciletí před Kristem. To je zvláštní, protože podle hebrejského kalendáře, který počítá léta od stvoření světa, je nyní rok 5777. Podle gregoriánského kalendáře máme nyní rok 2017. Když k tomu přičtu 5000, tak to by bylo něco přes 7000 let od stvoření. No - asi to necháme na Pánu Bohu...
Zbytky města Beit She'an byly nádherné. Viděli jsme celou kolonádu s dórskými nebo iónskými sloupy. Skoro jak v Karlových Varech. Mají tam antické toalety, antický bazének na studenou vodu, jaký v dnešní době vídáme před saunou, a další vymoženosti.
Pak jsme udělali radost dětem a šli se koupat do GAN HA-SHLOSHA, tj. do Zahrady tří, pojmenované po třech agentech Hagany. Hagana byla podzemní židovská vojenská organizace, která působila v meziválečném období na území Palestiny a pomáhala židům s imigrací. Hebrejsky se tomu říká ALIA, tj. návrat z diaspory do Palestiny.
V parku Gan Ha-Shlosha je přírodní koupaliště s horkými, nebo spíš teplými prameny. Voda má asi 28 stupňů Celsia. Přesto, že břehy koupaliště jsou zpevněné, aby odpovídaly moderním standardům bezpečného koupání, působí celý park velmi přirozeným dojmem. Je to vlastně kaskáda dvou nebo tří malých umělých přehrad, které lze různě napouštět a vypouštět, a tak měnit velikost koupacích ploch. Koupaliště lemují palmy a subtropická květena. Ve vodě najdete i ryby - ty větší jen k pozorování. Ale menší rybky vám prokážou i službu těžce placenou v orientálních pedikúrách na Václavském náměstí v Praze: Ohryzávají vám zrohovatělé části kůže na nohách. Dětem i dospělým se to moc líbilo. Strávili s rybičkami desítky minut. Prý to šimrá, píchá, lechtá - no zkrátka je to legrace.
Po návratu do Tiberias jsme si šli ještě prohlédnout noční město. Dole u břehu je zařízení, které měří stav vody. Genezaretské jezero je nejníže položená sladkovodní plocha na světě. Nachází se asi 200 metrů pod hladinou Středozemního moře. Aktuální stav vody nebyl příliš povzbudivý, jen asi o 20 centimetrů nad povoleným minimem. V Tiberias si děti koupily nějaké drobnosti a dospělí pořád něco fotili. Uondaní jsme se vrátili do svých dočasných domovů u Chayi a Elího a šli spát.
Čtvrtek 9. března 2017 - Jedeme z Tiberias do Jeruzaléma
Tentokrát byla jitřenka u Smolkových a Foltýnových, čili u Elího. Przywarovi s Liduškou i s Milošem dorazili skoro načas. Pavel S. nám četl příběh o jednom z míst, které jsme ten den měli v plánu vidět. Začal otázkou: "Kdopak z vás dětí nebo dospělých ví, kde byl Pán Ježíš DOMA?" Padaly různé odpovědi, ale nikoho nenapadlo, nikdo si nevzpomněl, že DOMA pro Ježíše znamenalo ve vesničce Kafarnaum. Tam uzdravil chromého člověka, kterého střechou spustili do domu, tak, že mu řekl tu slavnou větu: "Vstaň, vezmi své lože a choď!" (Marek 2,1-12).
Tedy čtvrtek byl ve znamení různých míst kolem Genezaretského jezera, která byla nějak spojena s Ježíšovým působením:
Místo Tabgha, kde údajně nasytil pět tisíc mužů z několika ryb a chlebových placek. V Tabgze, tak jako skoro všude v Palestině, kde se Pán Ježíš podle biblické zprávy objevuje, byl vybudován pohledný kostelík se zahradou a - v tomto případě - i s malým jezírkem s rybami. V kostele je oltář a pod ním kámen, kde došlo k lámání ryb a chleba. Tedy - údajně to bylo tam.
Poté jsme se přesunuli o pár kilometrů dál. Na horu, kde měl kdysi Ježíš kázání a podle toho kázání byla nazvána horou Blahoslavenství. Smůla, že jsme přijeli těsně "před zavíračkou", tj. asi v 11:30. Chtěli po nás pět nebo deset šekelů za každé vozidlo, přestože jsme měli na návštěvu pouhých 15 minut. Po 11:45 se brána celého komplexu (opět nějaký kostelík, tentokrát ještě s přilehlým klášterem a spoustou jeptišek) zavřela a nikoho nepustili dovnitř ani ven. Až o druhé hodině odpolední bychom se opět dostali na svobodu. Tak jsme raději spěchali a prolétli Horou za těch 15 minut.
Nakonec jsme jeli k místu zvanému Kafarnaum, o kterém už byla řeč. Vesnička tam už dávno nestojí. Opět se platí vstupné. Ale bylo to hezké místo. Je tam také křesťanská svatyně, taková moderní modlitebna, která údajně zakrývá bod na zemi, kde kdysi stával rybářský domek Šimona Petra. Velmi působivé a duchovní prostředí. Přímo vybízí k modlitbám.
Mezi horou Blahoslavenství a Kafarnaum jsme dostali hlad. Tak jsme si ještě sjeli k Jezeru a dali si skromný oběd - chlebové placky, humus, nějaký sýr. Zkrátka - co kdo měl. Během oběda se k nám přitočila oslí rodinka. Táta osel, máma oslice a jejich oslátko. Miloš se jako první osmělil a začal oslíky krmit svojí pitou. Mně osobně to přišlo jako škoda chleba a překrmování oslů, již určitě i tak dobře vyživovaných ostatními turisty. Ale Milošovi a oslíkům se to evidentně líbilo. A hlavně dětem. Hned že je také musí nakrmit. Hned si je začaly hladit. Fotily si je. A fotily se s nimi. Na tomto místě na břehu Genezaretského jezera, mezi několika rybáři s moderními pruty a rybářským náčiním a ve společnosti naší patnáctičlenné izraelské výpravy a tříčlenné skupiny oslů se zrodil legendární nápad našeho Jakuba: Co kdybychom si otevřeli byznys s tzv. "oselfí"? Tedy výrobou selfie fotografií s oslíkem. Myslím, že by nás to uživilo. Turisté by jistě nebyli skoupí utratit pár desítek šekelů za skvělou fotku sebe a osla, kde je občas těžké odlišit, kdo je kdo... Bohužel, Jakubův plán prozatím zůstal, tak jako spousta jiných skvělých lidských nápadů, zasunut v jednom z tisíců mozkových šuplíků v našich hlavách.
Ten den odpoledne jsme se poprvé rozdělili na dvě skupiny i během delší cesty. Foltýnovi a Smolkovi s Milošem vyrazili rovnou na jih, zpátky do Jeruzaléma. Kdežto Przywarovi s Liduškou chtěli ještě na návštěvu k jejich známému z Airbnb z loňského roku, k Yossimu. Původně je k sobě zval na začátek soboty, ale to Przywarovi odmítli, protože na sobotu jsme chtěli být v Jeruzalémě. Tak alespoň na čtvrtek odpoledne. Předtím, než navštívili Yossiho, se ještě zastavili v Tel Avivu, aby se vykoupali ve Středozemním moři. Dušan tak završil plán, který se bohužel nesplnil Smolkovým: Vykoupat se při cestě do Izraele ve TŘECH MOŘÍCH: V Rudém moři v Eilatu, v Mrtvém moři a ve Středozemním. To poslední prý bylo nádherně teplé. Poté, co se nabažili moře a popovídali si s kamarádem Yossim, se i Przywarovci vydali na východ - do Svatého Města Jeruzaléma.
Jeruzalém, hebrejsky JERÚŠALÁIM, kde člověk trochu slyší názvuk slova ŠALOM, tedy pokoj nebo mír, založili Jebúsejci, jedni z původních obyvatel Kenaanu, a jmenoval se Jebús. Izraelité ho ale naštěstí přejmenovali na Jeruzalém. Jeruzalém je podle mne nejkrásnější místo na světě. Ale o tom až zítra.
V Jeruzalémě jsme bohužel byli, pokud jde o ubytování, opět rozděleni. Przywarovi bydleli v Jerusalem Little Hotel, jakési pobočce hostelu Jerusalem Hostel, kde jsme již spali při cestě z Eilatu na sever ke Genezaretskému jezeru. My ostatní, včetně Miloše a Lidušky, jsme teď měli rezervované a zaplacené dvě noci v hotelu Victoria ve východním Jeruzalémě. Tedy u Arabů. Na to ale, že to byl arabský, tedy palestinský hotel, se nám tam bydlelo moc příjemně. Byl takový starobylý, jak z 1. poloviny dvacátého století, ale čistý a přátelský.
Večer se ještě skupina nejotrlejších (Miloš, Petra S., Eva a já) byla podívat na Olivové hoře. Výhled na krásně osvětlené Staré Město s dominantou Skalního dómu (obrovské mešity, která stojí na Chrámové hoře a vévodí téměř všem fotografiím Starého Města) byl úchvatný. Škoda jen, že byla tma a neviděli jsme některé detaily. To pak naštěstí dohonila Eva s Jakubem druhý den dopoledne, kdy se na Horu vydali za světla.
Pak už jsme byli tak unavení, že jsme se šli rychle umýt a spát. Spalo se krásně, i když byla v hotelu trochu zima.
Pátek 10. března 2017 - Prohlížíme si Jeruzalém
Ubytování i snídaně v hotelu Victoria byly, jak už jsem psal, velice příjemné. V Little Hotel se Przywarovým stala ráno menší trapná příhoda, když se na snídani omylem přidali k nějaké uzavřené skupině, která asi měla mít jiné jídlo, než ostatní, tj. ne-VIP hosté toho Little Hotelu. Ale myslím, že obě strany si to vysvětlily a nic si vzájemně nezazlívaly.
Páteční dopoledne jsme strávili po skupinkách touláním se po Starém Městě, výletem na Olivovou horu, obhlížením křesťanských památek kolem Via Dolorosa, z níž mají dnešní katolické kostely 14 zastavení tzv. Křížové cesty, nakupováním "nezbytných" věcí a podobně. Przywarovci s Milošem a Liduškou šli disciplinovaně po kostelích kolem Cesty utrpení (Via Dolorosa). Foltýnovci se rozdělili. Julie, Veronika a Pavel F. si prohlíželi krámky rozprostřené na hlavních cestičkách Starého Města. Eva s Jakubem šli znovu vyfotit Staré Město a Skalní dóm z vrcholku Olivové hory a prohlédli si narychlo i Getsemanskou zahradu, kde Ježíš naposledy večeřel se svými učedníky. Smolkovi si chvíli prohlíželi památky Starého Města, a pak si sedli poblíž hradeb a odpočívali.
Staré Město v Jeruzalémě je rozděleno na čtyři části, téměř přesné čtvrti téměř přesného kruhu, který Město svým půdorysem tvoří. Je tam Muslimská čtvrť, v níž muslimové převážně palestinského původu prodávají ve svých krámcích nejrůznější zboží - od pity a šťáv z čerstvého ovoce přes mapy a suvenýry až po drobné praktické předměty, jako je např. deštník nebo klobouk. Dále je tam Arménská čtvrť, která na několika místech připomíná slávu i bídu arménského lidu z různých dob, např. i z období 1. světové války, kdy Turci na Armény podnikli pogrom hraničící s genocidou. Staré Město má i Židovskou čtvrť, která je zdaleka nejčistší a nejklidnější ze všech čtyř částí a bydlí v ní převážně židé. Nakonec je tam ještě Křesťanská čtvrť, která trochu konkuruje té Arménské, protože i Arméni se řadí ke křesťanům. Křesťané se samozřejmě starají o křesťanské památky uvnitř Starého Města, jako je již zmiňovaná Via Dolorosa nebo např. Chrám Božího hrobu, kde byl údajně pochován Pán Ježíš.
Když jsme s Julií a Veronikou trochu pochodili po arabských krámcích, sešli jsme se kolem poledne před Zdí nářků s Evou a s Jakubem. S ostatními jsme měli u Zdi sraz až v 17:00, a tak bylo rozhodnuto, že si ještě prohlédneme jinou část Jeruzaléma, která se nachází mimo Staré Město. Jmenuje se Machane Jehuda a je to ohromné ŽIDOVSKÉ tržiště. Cestou jsme potkali Smolkovy, kteří se k nám také připojili. Nechali se zlákat vidinou úžasných slev, které židovští obchodníci na Machane Jehuda nabízejí vždy v pátek odpoledne, aby před zahájením soboty stihli doprodat zbývající zboží. Mysleli jsme, že tam budou také nějaké suvenýry nebo jiné věci, které bychom mohli nakoupit jako dárky pro naše blízké v České republice. Ale ukázalo se, že tenhle trh je hlavně o potravinách. Ovoce, chléb, sladké pečivo, med, chalva, humus, zelenina, ryby, maso atd. atd. Slevy nebyly zas až tak závratné, protože židovské zboží je celkově dražší než arabské. Na trh jsme dorazili kolem 14:00, ale zavíral se až v 16:00. Slevy začínají až půl hodinu před zavíračkou. Smolkovým se nechtělo čekat, tak šli zpátky do Starého Města. Foltýnovi si šli zkrátit čas do nedalekého Sacherova parku. Děti se bavily lezením po různých atrakcích na dětském hřišti. Eva a já jsme sešli do dolní části toho parku, kde se nalézá budova izraelského parlamentu, tzv. KNESET. Budova je to moderní, nízká, rozhlehlá. Je jistě krásná, ale zblízka jsme si ji bohužel prohlédnout nemohli, protože přísná bezpečnostní opatření to nedovolují. Všude byl vysoký plot a ostnatý drát. Když jsme z jedné strany přišli k bráně, hlídkující člen izraelské armády nám hned řekl, ať jdeme pryč, že se tam nesmí. Tak jsme šli...
Po nákupu pár věcí na Machane Jehuda, kde již začínaly před-zavírací slevy, jsme se i s dětmi obrátili zpět do Starého Města. V pět hodin jsme měli s ostatními sraz u Zdi nářků. Dorazili jsme asi v 17:03. Przywarovi a Smolkovi již stáli u vyhlídky, kde ještě mohli být pohromadě muži se ženami. Blíž ke Zdi se smí pouze v jednom ze dvou oddělených prostranství a již ne-smíšeně, tedy dle pohlaví. Muži mají vyhrazenu levou část a smějí přistoupit pouze s pokrývkou hlavy, tzv. kipou. Ženy se modlí napravo. Stáli jsme v levém rohu vyhlídky, takže jsme mohli pozorovat hlavně mužskou část Zdi. Kolem půl šesté se to tam začínalo vařit. Říká se, že šabat, čili sobota, začíná v Jeruzalémě, jakmile na nebi vyjdou první tři hvězdy. Nevím - možná závisí na kvalitě zraku jednotlivých židů. Každopádně v mužské části před Zdí se modlila spousta židů-jednotlivců tak, že se rytmicky ukláněli vpřed a vzad a houpali se na nohách. Vedle nich byly větší skupinky, které dodržovaly i určitý řád, jako je v katolických kostelech liturgie svatých mší. Ale každá ta skupinka byla v procesu zahajování soboty někde jinde. Jedna se ještě modlila, jiná již zpívala nějakou společnou píseň, další tancovala, z jiné vykřikoval jakýsi rabín věty v hebrejštině, kterým jsme samozřejmě nerozuměli. Ale všichni se vzájemně tolerovali, nikdo nikomu nepřekážel, nikdo se nad nikým nepozastavoval, nic nevyčítal.
Asi nejzajímavější byla největší skupina, která dorazila o chvíli později než všichni ostatní. Byli to židé v uniformách izraelské armády. Měli již před Zdí připravené židle, uspořádané do kruhu nebo spíš oválu, a uprostřed byl malý stolek, na kterém ležely náboženské a modlitební knihy. Vojáci byli usměvaví a veselí. Po nutné dávce modliteb a duchovního usebrání se dali do zpěvu. Několik židů v tradičních oblecích (černý kaftan, černý klobouk a pejzy linoucí se z pod toho klobouku), kteří trochu kontrastovali s hnědě oblečenými vojáky, vytvořilo hlavičku lidského hada, do kterého se hned začali zapojovat i modlící se příslušníci izraelských ozbrojených sil. Po chvíli byl had velice dlouhý a nakonec se spojil do ohromného "mlýnského" kola. Židé zpívali, tančili a smáli se. Pavel S. s mladším synem Vojtou na ramenou se také šli podívat ke Zdi. Vypůjčené turistické kipy jim neustále strhávaly poryvy větru. Nevzdali se ale a prodírali se co nejblíže k vojenské skupině. Vojtíškovi se to tak líbilo, že se nakonec i oni dva s Pavlem zapojili do kruhu vojáků a tančili a zpívali s nimi. Zkrátka - radost, že skončil únavný pracovní týden plný dřiny a odříkání a začíná svatý den odpočinku, šabat, se přenesla z židů i na křesťany. Konec konců - my adventisté sedmého dne máme s židy mnoho věcí společného. Na prvním místě to, že pro nás svatým dnem není neděle, jako u jiných křesťanských denominací, nýbrž právě sobota.
Mezitím ke Zdi nářků dorazil i náš kamarád Robert Řehák, který se se svými dvěma staršími dětmi, Eliškou a Tobiášem, také vydal na pár dní do Svaté země. Robert nám ještě k liturgii zahajování židovské soboty dovysvětlil pár detailů a slíbil nám, že nás druhý den, v sobotu dopoledne, zavede do synagógy v nejortodoxnější židovské čtvrti v celém Izraeli, v Mea She'arim (MEA SHE'ARIM = Sto bran). Všichni židé z této čtvrti jsou velmi chudí, ale zároveň velmi zbožní. Bohoslužbu v synagóze a navíc v Mea She'arim jsem ještě nikdy nezažil. Moc jsem se na to těšil. Ostatní se na to tvářili různě. Někteří říkali hned, že tam jít nechtějí. Jiní se báli, že u ortodoxních židů nebudeme vítáni. Já jsem optimista. Věřil jsem, že vítáni budeme. Ale o tom zase až zítra.
Unavení po celodenním bloumání a pozorování začátku šábesu a také trochu vychladlí, neboť po setmění se citelně ochladilo, jsme se vydali zpět na hotel. Najedli jsme se a šli spát, abychom byli čerství na návštěvu té synagógy.
Škoda, že zítra je už sobota a my se chtě nechtě budeme muset pomalu vydat na cestu domů. Zatím tedy jen zpět na jih - do Eilatu, odkud nám v neděli letí letadlo.
Sobota 11. března 2017 - Jedeme z Jeruzaléma do Eilatu
To ráno jsem byl asi nejnedočkavější ze všech právě já. Pořád jsem všechny honil. Děti, Evu, Smolkovy, Lidušku, Miloše, Przywarovy. Prostě všechny. Měli jsme s Robertem sraz v 9:30 před tou synagógou v Mea She'arim. Nechtěl jsem přijít pozdě na čtení tóry.
Nálada a názory členů výpravy, co se týče té návštěvy ortodoxní čtvrti a synagógy, byly velmi pestré. Někteří už v pátek večer rezolutně prohlásili, že do synagógy nechtějí (Liduška s Milošem). Jiným intuice velmi naléhavě našeptávala, že mezi ortodoxními židy nebudeme vítáni (Petra S.). Další asi prožívali směs pocitů zvědavosti a obav, ale zvědavost, jak už to v životě často bývá, zvítězila a obavy přebila (Pavel S., Eva, Dušan). A nakonec já a asi Robert a Petra P., kteří jsme se na to těšili. Dětem to obecně bylo jedno. Myslím, že si moc nedokázaly představit, co je vlastně čeká.
Před synagógu v Mea She'arim jsme dorazili asi v 9:32. Docela dobrý čas na to, že v jiných dnech se časové plány naší výpravy operativně posouvaly o několik hodin, protože se vždy něco nestíhalo, anebo se vyskytly nenadálé problémy, které jsme museli řešit. Ještě před budovou se ukázalo, že nejsme úplně připraveni. Aspoň ne tak, jak jsme si přáli a jak očekával náš šábesový průvodce Robert. Dušan si zapomněl černou kipu. To ovšem vyřešila kšiltovka, kterou beztak nosil pořád. Kšiltovku měl i Pavel S. Dále jsme měli různá zavazadla a mobily. Židé v sobotu nenosí nic kromě modlitební knihy zabalené v krásně zdobeném obalu připomínajícím povlak na polštář. Zavazadla jsme umně skryli pod bundy, případně je předali do laskavé péče těch, kteří s námi sice šli "na sraz", ale dovnitř synagógy rozhodně nechtěli. U mobilů všichni nastavili tichý režim a vložili je do nejhlubších míst svých kapes. Potíž byla s našimi ženami - Petrou P., Evou a holčičkami, které se rovněž odvážily do jámy lvové. Všechny měly kalhoty, což ortodoxní neuznávají. Jediné povolené oblečení pro ženu je dlouhá sukně.
Nuže dobrá. Vyrazili jsme. Ženy do horního patra synagógy, které je oddělené plentou od hlavní místnosti - tak jako v každé synagóze. Muži do prvního patra, právě do té hlavní místnosti. Je to ohromný sál, plný ortodoxně oblečených modlících se židů a hlučící chlapci, přesouvanými stoly, mumlanými modlitbami a zpěvem. Robert radil, ať si každý vypůjčí nějakou knihu. Je jich tam v knihovničkách kolem spousta. Tak jako u nás ve sboru v Krči jsou k dispozici například zpěvníky. Fajn, popadl jsem první, která mi přišla pod ruku - pěkně vázanou, s hnědo-červeným obalem a zlatým písmem. Myslel jsem, že jsou to T'FILIM, tedy modlitby, které židé při bohoslužbě postupně čtou a odříkávají. Mé znalosti hebrejštiny jsou dost chabé, ačkoliv jsem se ivrit učil asi pět let. Písmena ale přečíst dokážu, i když bez vokalizace těžko poznám, o co jde. Tohle jsem ale poznal. CH-M-SH CH-M-SH-I T-R-H. Chamisha chumshei torah, tedy pět pětin tóry. Pět knih Mojžíšových. I s komentáři a výklady. Ouha, říkal jsem si. To si asi normální žid na svoji bohoslužbu nevezme. Ale bylo mi trapné to tam vracet a hledat jinou knihu.
Otevřel jsem tedy tóru a předstíral jsem, že si v ní horlivě čtu. Rozuměl jsem tak každému pátému až desátému slovu. Cítil jsem pátravé oči jednoho židovského chlapečka s kipou, pejzy a třásněmi pod halenkou. Nedal jsem se ale, četl jsem pořád dál. Byla to myslím Čtvrtá nebo Pátá kniha. Hebrejsky D'VARIM, čili "věci". Mezitím se židé radovali nad svou tórou, svitkem, který je před a po bohoslužbě uschován v takové "svaté" skříňce podobné tomu, co má v katolickém kostele kněz a vyjímá z toho svátosti při přijímání. Čtení jsme bohužel propásli.
Nějaký starší žid, asi rabín, si chvíli povídal hebrejsky s Robertem. Radil mu, abychom šli do jiné místnosti, kde se ta dnešní část tóry čte stále dokola. Napřed jsme mysleli, že je to v nějakém vedlejším křídle naší synagógy. Ale ukázalo se nakonec, že ona místnost je odtud asi deset minut pěší chůze, takže dost daleko. I já, v jiných situacích vždy optimista, jsem se nemohl zbavit pocitu, že ti židé chtějí, abychom šli jinam a nerušili jejich pravidelný obřad. Ale ani tentokrát jsme nepodlehli a zůstali. Asi po deseti minutách jsme se s Dušanem, Pavlem S. a Robertem dohodli, že už půjdeme. Jen nás mátlo, že jsme neviděli našeho Jakuba a Robertova Tobiáše, kteří s námi do synagógy rovněž vstoupili a dlouhou dobu postávali v koutku u dveří.
Vyšli jsme tedy ven a postupně se dozvídali od ostatních z naší skupiny, zejména žen, co se dělo s nimi. Petra P. byla prý poslední, která zůstala v synagóze mezi ženami. Ačkoliv jedna židovka ji prý přátelsky uvítala, jiná se hned pozastavovala nad tím, že Petra nemá sukni. Nakonec tedy raději s holčičkami odešly. Hledali jsme také Evu, Veroniku a Julii. Ty zas prý postávaly na okraji Mea She'arim, když tu náhle, rovněž kvůli absenci sukní v jejich oblečení, na ně začaly židovské děti házet cibule a pokřikovaly "Šabát, šabát!"
Nejzajímavější zkušenost zažili Jakub s Tobiášem. Nechci to tu rozepisovat moc dopodrobna, protože náš Jakub to jistě popsal ve svém příběhu. Ale v kostce šlo o to, že malá žiďátka jeho a Tobiáše vyprovokovala, aby jim kluci ukázali mobil. Jakmile ho Tobiáš vysunul jenom část z kapsy, žačali židé opět posměšně pokřikovat "Šabát, šabát" a honily naše kluky po celé čtvrti, až se nám málem ztratili.
Petra S., když jsme se s ní sešli, nám znovu říkala: "Já jsem od začátku cítila, že v Mea She'arim prostě nejsme vítáni. Ještě, že jsem tam nešla..."
Dobrá. Přežili jsme to. Rychlý sled dalších událostí popíšu jen rámcově. Jeden pracovník v našem hotelu Victoria nám velmi zručně a velmi rychle pomohl "vyparkovat" naše auta, zahrazená několika dalšími auty v úzkém průjezdu. Sešli jsme se s Przywarovými a rychle vyjeli z Jeruzaléma ven za město. Vyrazili jsme směr Mrtvé moře a Eilat. Naše výprava se opět rozdělila na skupiny podle aut. Przywarovi se zastavovali v různých částech pouště Al Negev a u Mrtvého moře. Smolkovi se chtěli hlavně koupat v soli. A my Foltýnovci jsme spěchali do Eilatu, abychom si ještě jednou užili moře Rudé. Bylo nádherně. Asi 27 stupňů Celsia ve stínu. Moře nebylo teplé ani studené. Vál ale velmi silný vítr, takže až dvoumetrové vlny bičovaly pobřeží a my se báli do moře vlézt. Nakonec jsme našli dvě dlouhá mola, která překonávala místo obracení vln. Skupinka koupajících se ruských židů nám dodala odvahy, a tak jsme tam vlezli také. Bylo to krásné. A bylo to naše poslední koupání v Izraeli.
Nebyl to ovšem ještě zdaleka poslední zážitek z naší cesty. Ten nás čekal teprve zítra, cestou domů - do Bratislavy, do Sedlčan, do Říček, do Hradce Králové a do Prahy...
Neděle 12. března 2017 - Letíme z Eilatu domů
Tak tedy poslední den! Moc se netěším. Ale všechno holt jednou musí skončit.
"Everything that has a beginning has an end," říká Vědma Neovi v Matrixu.
A je to tak. Díky vyjednávacím schopnostem Evy a příjemné paní recepční z minulého odpoledne máme snídani o hodinu dřív. Už od 7:00. O to dřív ale také musíme vstávat. Rychle sbalit. Prošacovat celý apartmán, zda jsme někde něco nezapomněli. A rychle kufry do auta. Poslední jitřenka s Pavlem S. Na parkovišti. Pod širým nebem.
Pak ta snídaně. Mňňňammm. Všechno je moc dobré. Někteří jedinci se opět přejedli. Jedeme ještě s Dušanem pro benzín. Smolkovi již mají natankováno. Ach jo - kdybych dokázal být tak disciplinovaný jako Pavel S.
Konečně je vše připraveno k odjezdu. Zavazadla, děti i dospělí jsou již v autech. Jedeme napřed do centra města v Eilatu (hotel je na poněkud detašovaném místě kousek za městem, v poušti). Tam vyhodíme zavazadla, ženy a děti. Řidiči pak jedou vrátit auta do půjčovny Thrifty. Již nikdy více Thrifty! Jejich zaměstnanci za přepážkou jsou příšerně komisní, nevrlí a pomalí. V 9:00 nám jede autobus na letiště Ovda. Je 8:15 a chlapíkovi ještě nenabootoval kompjůtr. V klidu si tam popíjí kafe a klábosí s kolegou. Začínám být asertivní až agresivní jako sabry (to jsou Izraelci narození již v Izraeli). Naléhavě ho žádám, ať to zrychlí. Jinak nám uletí letadlo. Zaměstnanec Thrifty je asi také sabra. Vůbec ho to nevzrušuje. Ani to, že každou chvíli vstávám a nervózně se dívám na nástěnné hodiny v jeho kanceláři. Je 8:20. Já už mám svůj účet. Teď ještě Dušan. O pár minut později, bez výhrad ke stavu vracených vozidel, již uháníme Pavlovým autem zpět do centra. Smolkovi si vypůjčili auto u Hertze. Rozhodně příjemnější firma. Za tři minuty je vše vyřízené. Včetně Pavlova podpisu, který dává rovnou na parkovišti. Ani se nemusíme vracet do jejich kanceláře.
A teď rychle za valným houfem naší výpravy. Čeká na nás na autobusovém nádraží. Je tam spousta autobusů Eggedu, izraelské obdoby našeho ČSAD. Je tam také spousta lidí. Eva s Petrou P. se snažily koupit jízdenky u okénka. Ale paní jim prý řekla, že to nejde. Prý až v autobuse. Když přijede naše 282, řidič nás chlácholí, ať nespěcháme. Přednost mají Rusové letící do Moskvy a Sangt Petěrsburku. Proč? My chceme do Bratislavy. Ryanair nám dokonce doporučoval být na letišti 3 hodiny před odletem. Letadlo má pravidelný start plánovaný na 12:25 místního času. To už stejně nestihneme. Nějací Slováci, kteří se také vracejí do Bratislavy, nás rovněž klidní. Ale já klidný nejsem.
Nakonec to dopadne dost divně. Odjíždějí pouze Smolkovi. Ale dole v zavazadlovém prostoru jejich dvě stě osmdesát dvojky jsou všechny naše kufry. Nejen Smolkovic, ale i Przywarovic a Foltýnovic. I Lidušky a Miloše. Smolkovi statečně doprovázejí trojnásobnou přesilu zavazadel. A my ostatní jedeme až dalším autobusem o 20 minut později. Nalehko. Jen s malými baťůžky na záda. Měl jsem strach, aby Smolkovy nezadržela na letišti izraelská bezpečnost kvůli tomu, že mají nějak neobvykle velké množství kufrů. Ale naštěstí nezadržela.
Na letišti nás zadržela jenom záplava dalších turistů. Cestujících do Moskvy, do Kaunasu, do Sangt Petěrsburku, do Paříže, do "naší" Bratislavy a dalších destinací. Když náš autobus dorazil k bráně před letištním parkovištěm, stál o dvě auta před ním i autobus se Smolkovými, který z Eilatu odjel o 20 minut dříve. Uvnitř ohrazeného prostoru stála další 282, která vyrážela ještě dřív - asi v 8:30? No - zkrátka ten den cestovalo moc lidí a ani Izraelci to nezvládali na jedničku. Smolkovi konečně zapluli přes bránu na parkoviště a na oplocenou točnu. Vystoupili a vyložili všechnu naši bagáž. Jejich autobus pak odjel. Náš stále trčel před bránou. Asi za dalších 20 minut konečně vyložili i nás.
A teď přišlo další martyrium. Asi tři bezpečnostní kontroly a jedna pasová. Kladli nám různé otázky typu "Která místa v Izraeli jste navštívili?", "Kolik si s sebou vezete zavazadel?", "Byly vaše kufry někde bez dozoru? Např. na recepci vašeho hotelu?", "Kdo balil vaše zavazadlo?", "Dostali jste někde v Izraeli od někoho dárek?" a podobně. Kufry nám také několikrát proskenovali rentgenem. Nejproblematičtější bylo společné zavazadlo, kde měli věci Przywarovi, Smolkovi, Foltýnovi i Miloš. A to takové věci, které nesměly na palubu letadla. Věci na vaření, nůž atd. Když se mne mladá Izraelka zeptala, zda je to můj kufr, odpověděl jsem podle pravdy, že je. Když ale vytáhla tašku s Przywarovic ešusy a vařičem a ptala se, čí jsou to věci, řekl jsem, že moje nejsou. Asi ji to trochu zmátlo a naštvalo. Nakonec se to ale vysvětlilo a já metelil k další bezpečnostní kontrole.
Po překontrolování všeho všemi možnými kontrolory jsme mohli konečně do letadla. Tam nás čekali příjemní stevardi a naše sedačky. Ale klid stále nebyl. To nejhorší číhalo na Evu. Při startu. Myslel jsem, že nejhůř je na tom Liduška, která ještě nikdy předtím letadlem necestovala. Ale nikoliv. Nejhůř na tom byla má žena. Ten den byl velmi větrný a asi se blížila nějaká fronta (teplá nebo studená, já těm meteorologům moc nerozumím) nebo změna počasí. Letadlo hned po startu začalo poskakovat, třáslo se a různě se naklánělo. Lépe informovaný pán u okénka nám říkal, že runway je otevřená na jih, ale my musíme letět na sever. Takže se celé letadlo krátce po vzletu muselo otočit o 180 stupňů. Nevím. Eva každopádně vypadala jako zelený Rákosníček. Bylo jí hrozně špatně a byla moc smutná. Nevěděl jsem, jak ji utěšit. Když jsme už mohli odepnout bezpečnostní pásy a stevardi začali roznášet jídla, ptal jsem se jich, zda dodají také nějakou vodu. Jeden z nich odpověděl, že za chvíli. Zalobboval jsem za manželku. Nakonec si ji vzali dozadu, kde připravovali vozíky s občerstvením, a utěšovali ji tam klidným hovorem a chladivými obklady na hlavu.
Bylo to asi strašné. Nejen pro Evu. Naše Verča se taky trochu bála. Dále jedna paní ze slovenské výpravy prý také špatně snáší létání. Ale přežili jsme to. V Bratislavě jsme přistáli načas. Kolem 15:10 středoevropského času.
Rychle posbírat kufry. Honem se nechat odvézt devítimístnou dodávkou na parkoviště Park & Fly k našim autům. Rychle kufry do auta. Nasednout a hurá zpátky do Čech.
Dohodli jsme se ještě s ostatními, že zastavíme u prvního KFC za slovensko-českou hranicí a dáme si konečně "normální" jídlo za "křesťanské" (a ne židovské) ceny. KFC bylo bohužel až u Brna. Ale dali jsme si. Připadalo mi to jak slavnosti obžerství. Obrovské kyblíky plné hot wings, stripsů a obyčejných kusů obaleného smaženého kuřete mizely v našich útrobách a v útrobách našich dětí. Hranolky, coleslaw, kukuřice. Všechno jsme přímo ŽRALI. Říkal jsem si: Jeli jsme do Svaté země za duchovním poznáním. To jsme tělesně tolik strádali, že se musíme tak cpát? Ale asi to nikomu nepřišlo. A tak jsem se ke všeobecné žranici přidal i já.
Pak už jsme se rozloučili a každý se rozjel ke svému domovu. Smolkovi do Sedlčan, Przywarovi vezli Miloše a Lidušku do Hradce, sami pak do Říček (ne těch lyžařských) v Orlických horách. My Foltýnovci do Prahy.
Pane Bože, děkujeme Ti, že jsme to všechno zvládli a zažili ve zdraví! Děkujeme Ti, že jsi nás provázel na každém kroku! Děkujeme Ti, že nás provázíš stále! I teď, když o tom píšu...